Eva Henychová - Ukázat ohlas

Jitření Evy Henychové a Slávka Klecandra

Datum: 2003-01-05 00:00:00
Zdroj článku: Východočeské deníky Bohemia, příloha Víkendová káva, 5.1.2003
Autor: Tomáš Dvořák

Písničkářka a folková šansoniérka Eva Henychová brázdí se svou kytarou stojaté vody české hudební scény jedenáct let. Loďka její hudby je naplněna až po okraj citem, romantikou, ale i pochopením pro každého člověka s jeho starostmi a radostmi. Diváky si získává především kvalitními vlastními texty i muzikou, charismatem, upřímností a bezprostředností projevu, výjimečnou schopností vcítit se do publika a komunikovat s ním.

Podobně je na tom i písničkář Slávek Klecandr, který za svůj život stačil pracovat v dolech u Frýdku – Místku, v železárnách ve Vamberku, poustevničit v maringotce jako čerpač u Vodních zdrojů, aby ho nakonec veřejnost znala jako novináře a především hudebníka. Působil například v Bílém světle, což byla formace kolem „plastikového“ undergroundu, jazzrockové Andromedě, artrockovém Prostoru, aby zakotvil ve skupině Oboroh, kde je kapelníkem.

Tyto dvě výrazné osobnosti folkové scény se poprvé setkali loni na festivalu Zahrada v Náměšti na Hané, kde oba vystupovali ještě každý sám za sebe. Jejich tvorba je však natolik zaujala, že se na místě domluvili na spolupráci. Jejím výsledkem pak bylo společné turné „Jitření 2002″. Mezi sedmi velkými městy České republiky, kde se oba umělci představili, byly jedinou východočeskou zastávkou Pardubice.

Jak vznikla myšlenka uspořádat společné turné Evy Henychové (EH) se Slávkem Klecandrem (SK)?

EH: „Tato myšlenka se zrodila asi před rokem, kdy jsme se osobně setkali na festivalu Zahrada v Náměšti na Hané. Do té doby jsme znali jen své písničky. Právě tam jsme se oba přiznali k tomu, že se nám to, co ten druhý dělá, moc líbí. Zjistili jsme, že oba chceme říct totéž, ale každý jinými slovy, svým jazykem. Proto jsme se dohodli na tomto turné.“

Co se vám na tvorbě toho druhého líbí nejvíc?

EH: „Všechno. Slávek je podle mě umělec, který široko daleko není. Mám ráda jeho muziku i texty, v nichž vyjadřuje něco, co jde z největší hloubky. On texty píše proto, že je potřebuje napsat, že chce něco pojmenovat, ne proto, aby vznikla hezká písnička.“

SK: „Eva má nádherný hlas a ví, co s prsty, protože umí hrát na kytaru. Kromě toho mě zaujalo, že v jejích písních není jediný tón navíc. Když jsme začali domlouvat společné hraní, tak jsem se trochu bál, jestli všechno to, co budu hrát já, nebude nadbytečné. Poté, co mi Eva své nové písničky poslala na kazetě, jsem měl dilema, jestli si mám začít psát noty nebo to nechat na pocitu. Nakonec jsem zvolil druhou variantu. Každou písničku jsem si nechal rezonovat v hlavě a zjistil, že u některých textů mi připadalo, jako kdybych je napsal já. Strašně rychle jsem získal pocit ztotožnění se s nimi. Z něj pak začaly vyrůstat i hudební motivy. Najednou jsem přišel na to, že se do jejích písniček vejde motivů poměrně dost. Spolupráce nám šla jako po másle. Před turné jsme zkoušeli jeden víkend – od pátečního večera do nedělního odpoledne, samozřejmě s pauzou na spánek. Myslím, že se to nakonec krásně našlo.“

Proč se toto turné jmenuje Jitření?

EH: „Vzniklo to tak trochu náhodou, i když na náhody nevěřím. Když jsme přemýšleli o tom, jak by se mohlo jmenovat, napadlo Slávka Jiskření. To slovo se mi líbilo, ale trochu mi vadil jeden z jeho možných výkladů. Myslím, že Jitření je krásné slovo, takové jiskřivé, ale zároveň ne nějak patetické. Kdyby se turné jmenovalo třeba Svítání, muselo by nám být asi tak šestnáct a půl. Vzhledem k tomu, že už jsme trochu starší, tak mi Jitření připadá hezčí. Je to název, který se dotýká toho, co cítíme, že se během koncertů vytváří.“

Proč jako místa konání vašich koncertů převažují kostely? V Pardubicích jste hráli například v evangelickém kostele v Hronovické ulici…

EH: „Důvod, proč si vybíráme kostely i pro své vlastní recitály, já hlavně katolické a Slávek evangelické, je prozaický. Pronájem nějakého sálu by nás stál velké peníze. Když na nás přijde třeba sto diváků, tak je to sice hezký počet, ale k tomu je ještě třeba připočíst další náklady, jako jsou naše honoráře, cestovné, protože i auto a benzín něco stojí. Neměli bychom na to zaplatit nájem třeba tisíc korun za hodinu, když v sále strávíme například šest hodin. Nemůžeme si to dovolit a nemáme ani žádného sponzora. V kostele nás nechají hrát zadarmo, protože jsme naladěni na podobnou notu. Je to sice něco trochu jiného než běžný program, ale zas ne až tak moc, aby nás pod svou střechu nepřijali.“

Jak přijímají vaše písničky, které mají určitý křesťanský podtext, lidé ve státě, kde je většina občanů ateisty?

SK: „Pro člověka, který je křesťanem nebo je této problematice otevřený, je to pochopitelně jednodušší. Myslím ale, že písničky mé nebo Evy, u nichž lze tento podtext vycítit, nepůsobí nijak odpudivě, pokud je neposlouchají prvoplánoví ateisté. Neradi o naší tvorbě mluvíme jako o křesťanské hudbě, protože jde o trochu pofidérní pojem. Lidé ale mají tendenci zjednodušovat, a tak se setkávám s tím, že Slávek Klecandr je křesťanský zpěvák nebo hudebník z křesťanské skupiny Oboroh. Přitom v Oborohu to nikdy nebylo tak, že by v kapele hráli samí křesťané. Toto škatulkování má dvě strany mince. Výhodou může být určitý předpoklad, že si tato muzika najde své věrné, ale zároveň je to kontraproduktivní, jelikož si řada lidí představí fanatika, který do nich na pódiu vtlouká nějaká hesla. Lidé jsou zvyklí na různé agitátory na ulicích, kteří jim valí nějaké klíny do hlavy, ale to opravdu není náš případ.“

Se skupinou Oboroh jste vystupovali i ve školách, kde vás ale mnohdy jako „křesťanskou skupinu“ prezentovali. To pak ale u někoho mohlo už předem vyvolat právě tyto negativní reakce, nemyslíte?

SK: „Určitě.“

EH: „Pak se může stát, že si tito lidé už předem vytvoří určitou ochrannou hráz, za kterou se člověk prostě nedostane. Samozřejmě, mnozí si poslechnou cokoliv a až pak hodnotí, jestli se jim to líbí nebo ne, ale takový není každý. Když se například dostanu mezi lidi, kteří se považují za znalce hudebního světa a někdo jim nadhodí mé jméno, tak automaticky řeknou: „Jó, to je ta křesťanka!“ Přitom mne třeba nikdy v životě neslyšeli, ale stačí jim vědět, že o mne někdo někdy něco takového řekl. To mi přijde strašné. Vždycky říkám, že jsem normální člověk a shodou okolností věřím v Boha. Takových lidí je přece na světě spousta. V Americe je každý písničkář věřící a v jeho textech se to občas objeví a nikdo se nad tím ani nepozastaví. Zato v Čechách…“

SK: „Tady je to stále bráno jako nějaká ideologická platforma, která soupeří s nějakými jinými. Lidé to vnímají jako určité narušení jejich svobody. Tento pocit v nich paradoxně vypěstovali bolševici a já doufám, že třeba za sto let zmizí. Teď ale mají stále strach, aby jim zase někdo něco nezačal direktivně nařizovat. Proto jsou na takové věci háklivější, ostražitější. V zemích, které prošly normálním vývojem, nikoho nic takového nezaskočí, nepřekvapí. U každého také záleží na míře tolerance. Pokud je člověk bez předsudků, může klidně poslouchat to, co dělá ten druhý a nezáleží na tom, jestli je křesťan nebo mohamedán.“

EH: „Podobné je to i s předsudky o vězních. Když se řekne vězeň, tak si většina národa představí tetovaného chlapa, kterého ukazovali v televizi, jak čtvrtil manželku. Jenže ve věznicích nejsou jen tito lidé. To je taková bolest naší společnosti, ale třeba to už naše vnoučata nezažijí.“

SK: „Třeba to vyhnije. (smích)“

Oba dva jste ve věznicích vystupovali. Proč?

EH: „V současné době mám za sebou 16 koncertů po českých věznicích a baví mě to čím dál víc. Objevuji tam normální lidi, kteří prožívají stejně jako my lidskou bolest, zklamání. Všichni máme nějaké problémy, nikdo z nás není úplně čistý. Jen u nich to překročilo určité meze. Je v pořádku, že jsou za mřížemi, rozhodně je nechci tahat z věznic domů, ale je nutné si uvědomit, že tito lidé většinou pocházejí z velmi špatně fungujících rodin nebo dětských domovů. Zločincem se člověk nestane jen tak, že by si řekl: „Dneska někoho zavraždím.“ To je spíš nemocný nebo má nějaký vážný sociální problém. Proto se hrozně bráním vynášení primitivních soudů, že je to lump, kterého by měli zastřelit.“

SK: „Ve věznicích jsme kdysi hrávali s mým kamarádem Sváťou Karáskem i celým Oborohem. S Evou jsme si tam všimli jedné věci. Tito lidé jsou až neuvěřitelně otevření v prostředí, kde mají jakousi nechtěnou stabilitu a kde je netrápí, že nejsou schopni zvládat svobodu, kterou propuštěním na svobodu získají. Potom obdivuhodným způsobem přijímají někoho, kdo si s nimi přijde, třeba formou písniček, popovídat. Kolikrát před ně člověk předstoupil a vnímal to obrovské ticho. Necítil ani náznak nějakého zla, arogance, přezíravosti, jen naprostou, možná až bezbrannou otevřenost. Tam člověk pozná, jací ti lidé skutečně jsou. Když se pak ocitnou na ulici, jsou kolikrát ztraceni, protože se venku prostě neumí orientovat.“

EH: „To je přesně ono. Každý „normální“ člověk ví, že když si chce koupit chléb, tak si na něj nejprve musí vydělat. Oni tohle ale třeba vůbec nechápou. Potom mnozí od prvopočátku bojují o holý život nebo o kousek přízně.“

SK: „A to je dost těžké, protože každý ví, odkud přišli.“

V jednom z rozhovoru jste řekla, že i vy sama bojujete proti vnitřnímu zlu. Jak?

EH: „Myslím, že zlo vzniká ze strachu. Dokonce o tom mám jednu píseň, která se jmenuje přímo Strach. Kdysi dávno jsem přemýšlela, co je opakem lásky. Běžně se říká, že nenávist, ale já se domnívám, že i ta pramení ze strachu – přiznat si něco sám před sebou, před jinými, být sám sebou, což chce hodně odvahy. Spíš mám touhu bojovat s tím, co někdo nazval lidskou „připosraností“. Například když jsme sem přijeli, tak za námi přišel policista a začal nám strašně nadávat, proč stojíme autem na chodníku, že to snímají kamery a až to uvidí pan primátor, bude z toho mít strašný průšvih.“

SK: „Přitom se nedalo jinde zaparkovat, pokud jsme chtěli vyložit aparát. Bohužel si to ale nenechal vysvětlit, protože už měl to, co nám řekne, předem pěkně sesumírované v hlavě.“

EH: „V téhle společnosti je člověk vychován tak, že za mnou přijde a strašně šeredně mi vynadá. Co kdyby to viděl pan primátor a on z toho měl hrozný průser? Prostě nemá tolik odvahy, aby za mnou přišel a slušně mi řekl, že bude hrozně rád, když odjedu a poradil mi, kde jinde mám tedy zaparkovat. S tím se ale člověk potkává úplně všude, na každém rohu – na poště, v obchodě, na úřadech. Tato „připosranost“ se podle mě rovná strachu.“