Zde zveřejněné písně jsou v nezměněné podobě volně k dispozici pro soukromé účely a prezentaci Evy Henychové (její osoby, tvorby, vystoupení,…) v médiích. Použití pro jiný než uvedený účel je možné pouze po jejím předchozím souhlasu!
Veškeré soubory jsou ve zvukové kvalitě 128 Kb/s.
- Všechno je jinak [2,82 Mb]
- Mládí [3,26 Mb]
- Neodcházej [1,42 Mb]
- Převozník [4,47 Mb]
- Vánoční [3,94 Mb]
- Uzdravení [8,80 Mb]
- Sinaj [5,80 Mb]
- Protanči [5,50 Mb]
Čarodějnice
Hladíte mě pohledem a cukrujete srdce svými slovy,
každý z vás mě políbí a každý z vás mi rád o lásce poví.
Nosíte mi květiny a kladete mi k nohám celý svět,
táhnete mě k zemi, i když prožívám svůj nejkrásnější let.
Ptáte se, proč nebrečím, když celičký svět utápí se v pláči,
kudy se to ubírám a kudy že se cestička má stáčí.
Srdce hoří touhou, Bože, staň se, co se staň,
v dálce vidím oheň čistý, zasněženou stráň.
Ohnivé má vlasy a ve svitu měsíce
oči se jí lesknou, je to čarodějnice.
Nechci vaše dary, proto viníte mě z pohrdání světem,
berete mi milování se stromy a s provoněným létem.
Utíkáte přede mnou, když setkáte se s pohledem mých očí,
kytce to prý prospěje, když prohnilý déšť celičkou ji smočí.
Pak plivnete mi do tváře a vyškubnete pramínek mých vlasů
a zase jdete modlitbou se s pláčem lepších dovolávat časů.
Srdce hoří …
Postavte mi hranici, já pomohu vám na ni sbírat klestí,
dobře vím, co znamená to horoucí a rozzářené štěstí.
Přivažte mě ke kůlu, snad dočkáte se příznivého větru,
a proste o svá znamení a modlete se ke svatému Petru.
Popel vítr rozfouká, vše dokonáno pro klid vašich duší,
kdo může slyšet, slyší:“Světe, srdce moje láskou k Tobě buší!“
Srdce hoří touhou, Bože, staň se, co se staň,
v dálce vidím oheň čistý, zasněženou stráň.
Ohnivé mám vlasy a ve svitu měsíce,
oči se mi lesknou.
Čekám
Odkládám plášť, zouvám si boty v předsíni.
Nikdo tu nevětrá, nádobí nikdo nešpiní.
Otvírám dveře do ložnice, kde se mnou spíš.
Lehnu si do postele bez Tebe, když dovolíš.
A čekám…
Měla bych umejt vokna, pořád říkám, že nemám kdy.
Dal jsi mi tejden volna, nevařím, jsem zkrátka „free“.
Koukám se na svý ruce, cejtím Tvou kůži a pot.
Čekám kdy zazvoníš, čekám na klapot Tvejch bot.
Čekám…
Pracovních úkolů mám v plánu asi stopadesátpět.
Ležím a tu pavučinu na stropě nejde nevidět.
Je krásné pozorovat pavouka, jak střeží si svůj dům.
Jestli hned nepřijdeš, tak ještě dneska přijdu o rozum.
Čekám…
Poslouchám tikot hodin, poslouchám ticho a tmu.
Je mi tu zima a na tu si nikdy nezvyknu.
Rozeznávám ve tmě siluetu Tvého těla a vím,
že když zavřu oči, abych neviděla, nic tím nespravím.
Čekám…
Cosi mě probudilo, světlo už se vkrádá do ulic.
Miluju svítání, ale Tebe miluju víc.
Co na tom, že mi denně voláš, a že dobře vím, kde spíš.
Já zůstávám pod peřinou, dokud se ke mně nevrátíš.
Čekám…
Dekomprese
Už zas je tu ta deprese,
už zas je tu ten splín,
mě dneska nikdo nesnese,
dnes mám sólo ochutnávku vín.
Co koukáte tak zmateně,
jó, i tohle v sobě mám,
jsem dneska býkem v aréně
a rozhlížím se, koho roztrhám.
A nesnažte se o kontakt
s mojí depresí,
to berte zkrátka jako fakt,
jinak začnu řvát jak na lesy.
A nenoste mi kašpárky
a nechlácholte mě,
mám zrovna dnes chuť na párky
a mám chuť křičet ve svý samotě.
Jó, možná se to nedělá,
já vím, co měla bych,
vy držte si mě od těla
a starejte se o svůj vlastní hřích.
A je mi jedno, jestli dnes
odpustíte mi,
jen ty blíž ke mně popolez,
já se totiž, lásko, bojím tmy.
Chci, abys věděl
Možná se Ti zdá, že se nebojím
a že nemám strach, a nebo obojí.
Možná se Ti zdá, že si poradím,
že všechno zvládnu, že nejlíp sama vím.
Ale chci, abys věděl, jak ráda se bojím,
chci, abys věděl, jak se ráda vypínám.
Kamkoli nechám se vést rukou Tvojí,
slabá a bezmocná, všechno Ti dám.
Možná se Ti zdá, že chci sama žít,
já vím, říkám to nahlas, říkám, že chci svůj klid.
Možná, se Ti zdá, že má muzika
je moje postel, že se Tě netýká.
Ale chci, abys věděl, jak nerada sama
usínám, vstávám, oblékám se, jím.
Vždyť pod Tvýma rukama ztrácí se dáma,
kytaru svoji ani nenaladím.
Možná se Ti zdá, že někam utíkám,
že se zavírám do sebe, že jsi tu zůstal sám.
Možná se Ti zdá, že tajně sním,
o něčem, co neznáš, co si sama vyplním.
Ale chci, abys věděl, jak málo mi stačí,
jméno Tvé čmárám prstem do písku.
Chci, abys věděl, jak málo mi stačí,
dobře je mi, dobře, když jsi nablízku.
Krčmář
Hej, krčmáři, nalej vína mi,
na dně je v mé zlaté číši,
hej, napít se doušky plnými,
co svádí k nebeské výši.
Znám kraj, kraj věčných květů,
věčného Slunce, tichých vzletů,
znám kraj
a tam chci jít, jít, jít, chci jít.
Znám místo, kde ledy tají,
kámen se rozpráší, lidé se ptají:
„Kde je ten kraj?“
A chtějí tam jít, jít, jít, chtějí jít.
Hej, krčmáři,…
Znám krále onoho kraje,
jméno má Láska, na loutnu hraje
mu Gabriel.
A tam chci jít, jít, jít, chci jít.
Znám krčmu velkou jak srdce lidí
i Pána krčmáře, co nás rád vidí
ve svém království.
Půjdeme tam, tam, tam, půjdem tam.
Hej, krčmáři,…
Víno tam proudí a chleba voní,
pro toho, kdo se před Pánem skloní,
pro ty, kdo milují.
A proto běž, běž, běž, vždyť žízníš.
Vypiješ džbán, džbán plný vína,
za chvíli pochopíš, že lidská vina
koupe se ve víně.
I ta Tvá, Tvá, Tvá, no tak se skloň.
Hej, krčmáři,…
Zaplatíš džbán, hned dáš si druhý,
peníze nemáš už, nechceš mít dluhy,
tak dáš svou košili.
A víš, že dáš, dáš, dáš, co bude chtít.
Víno je sladké, má barvu krve,
piješ ho posté, jak napoprvé,
tak jako naposled.
Se slovy dík, dík, dík, Kriste Ježíši.
Hej, krčmáři,…
Chleba je křehký, má barvu těla,
dala jsem za něj vše, co jsem měla,
vše, co mi patřilo.
Už nemám nic, nic, nic, čímpak zaplatím?
Teď už jen za krev krev a tělo za tělo,
toť zákon starý, snad by se nemělo,
ale ta láska…
Chci se roztavit v žáru Tvém,
chci se rozpustit v hlasitém:
„Smiluj se, Pane, smiluj se Kriste,
smiluj se, Pane náš!“
Malým
Jsi světýlkem na cestě k životu,
člověče malý, malý, malý.
Jsi vším, čeho je málo tu,
zpívám halí, belí, halí.
Dávám Ti na dlani všechno, co mám,
lásku a zpívání, už nejsi sám.
Ráda jsem, že Tě tu mám, človíčku,
směj se a plakej a spi,
ty jsi mír a mír jsi ty.
Díky, díky, šeptám do ticha,
noc už pospíchá,
ráno, je ráno.
Jsi červánkem, jarem i svítáním,
člověče malý, malý, malý.
A celý vesmír se Ti, Pane, uklání,
zpívám halí, belí, halí.
Ty nejlíp tajemství života znáš,
neptáš se, nebrečíš, neutíkáš.
Zelená, bílá a modrá,
to je láska a čistota, ty,
človíčku, směj se a plakej a spi.
Díky,…
V Tobě a s Tebou lásce se poštěstí,
člověče malý, malý, malý.
Zrcadlo touhy po světle, po štěstí,
zpívám halí, belí, halí.
Chtěla bych strážným se andělem stát,
v náručí hýčkat Tě už napořád.
Možná však stačí jen málo,
stačí jen ctít Tě a milovat, víš,
jsem-li s Tebou, jsem si blíž.
Díky,…
Jsi plamínkem věčné naděje,
člověče malý, malý, malý.
V Tobě a s Tebou na světě krásně je,
zpívám halí, belí, halí.
Zůstaňme malí a zůstaňme sví,
temnota halí nás, dítě to ví.
Ví, že láska je prostá,
tak jako človíček, co právě spí,
úsměv má na líčku, vždyť ví.
Maria
Když utichnou ptáci a vítr se stočí k jihu,
když zhasne svíce a rozplyne se dým,
když koupel v náruči Boží z nás odplaví tíhu,
tu přichází ta, o níž vám napovím:
Maria…
Když došumí podzimní listí svoje zpěvy,
když k Slunci je daleko a k štěstí ještě dál,
když zdá se, že o teplé dlani nikdo neví,
tu přichází anděl, aby zazpíval:
Maria…
Když osušíš slzy a pohlédneš srdcem k Bohu,
když uložíš k spánku hlas a veselí,
na okno zaťukej, zeptej se ticha:“Mohu?“
S Ní jsi, už od Lásky nic Tě nedělí.
Maria…
Neodcházej
Neodcházej, když Země hoří a padá na ni Měsíc
neodcházej, i když pod nohama se půda ztrácí
neodcházej, i když řítí se lavina!
Neodcházej, když začnu plakat, když začnu křičet,
neodcházej, když budu všechno chtít a nic nebudu brát
neodcházej, až ti vyčtu i to, že jsi!
Neodcházej, až si ostříhám vlasy, až Tvé dopisy spálím,
neodcházej, až s Tebou nepromluvím, až s Tebou budu jen spát,
neodcházej, i když volám:“Odejdi!“
Neodcházej
Odpouštím
Srazil jsi mě k zemi, miláčku,
a to se přeci nedělá.
Už Ti visím, lásko, na háčku,
za zády svýho anděla.
Kde je Tvá touha, kde jsou Tvé sliby,
cesta je dlouhá, něco mi chybí.
Všechno, cos mi dal, chceš zase zpět,
neptáš se mě, zda to ještě mám.
Poprvé je to a naposled,
poprvé Ti, lásko, přísahám.
Vše, co jsem chtěla, všechno je mé,
z duše i těla si účtujeme.
Vzal jsi mi mé malé, malinké,
vzal jsi mi to, cos mi kdysi dal.
Nevyrveš mi ale srdce mé,
i když ses mu tiše posmíval.
Slzy se řinou, oči mě pálí,
snad už máš jinou, ty života znalý.
Znavená jsem, tichá, raněná,
ukřivděná, ale vem to ďas.
Nevím, co to všechno znamená,
snad, že jsem přeci jedna z vás.
Prostě se zlobím, vyčítám a brečím
a lásce za život a za štěstí vděčím.
Děkuji Ti za vše, milý,
a odpusť, že jsem příliš věřila.
Právě v takovouhle chvíli
chce Ti říct Tvá milá nemilá:
„Odpouštím Ti,
odpouštím si.“
Uzdravení
Najdu uschlé dříví, oheň rozdělám,
do konce mých časů nezůstane sám.
Teď už nevyhasne, zase víru mám,
stalo se mým přáním, že světlo uhlídám.
R: Dáváš mi znát svoji sílu, co běh času snadno mění,
nechal jsi mne s ptáky vzlétnout, věnovals‘ mi uzdravení.
Až na konec světa půjdu, vyzpívám to oblakům,
jak veliké věci dal mi ten, komu říkám Bůh.
Jen hořčičné zrnko pod nánosy běd
bezelstně se skrylo včera naposled.
Už roztály sněhy, už rozpukal led,
kondořími křídly zamávám hned teď.
R: Dáváš mi znát svoji sílu, co běh času snadno mění,
nechal jsi mne s ptáky vzlétnout, věnovals‘ mi uzdravení.
Až na konec světa půjdu, vyzpívám to oblakům,
jak veliké věci dal mi ten, komu říkám Bůh.
Píšu ze Sinaje zprávu poslední
o své cestě pouští s vizí světlých dní,
že neskloním hlavu za všechno, co vím,
uhasnout svůj plamen už nedovolím.
R: Dáváš mi znát svoji sílu, co běh času snadno mění,
nechal jsi mne s ptáky vzlétnout, věnovals‘ mi uzdravení.
Až na konec světa půjdu, vyzpívám to oblakům,
jak veliké věci dal mi ten, komu říkám Bůh.
Proč
Zaťukala na okýnko, lehká jako vánek.
Sousedi si pořídili zmrzlinový stánek.
Ptám se jí, proč k zámožnějším nechce se radš znát.
Ona na mě:“Mlč, teď já se budu ptát!“
Vkradla se mi do srdce a neřekla proč.
Křikla na mě:“Do džbánu pivo mi stoč!“
Otázka šedivá a špinavá jak Země.
Bez měsíčního nájemného léta bydlí ve mně.
Snad vylezla z bážin, kouše, saje, rdousí.
V pivní pěně vyprala si do běla své vousy.
Prý chce vyhrát nad životem, koupila si los.
V ušmudlaných penězích a slzách máčí šos.
Dýchej, člověče, dýchej, no tak dýchej,
dokud máš pro koho a co.
Zpívej, člověče, zpívej, no tak zpívej, zpívej!
Zpívej, skřívánku, zpívej, zpívej, prosím,
pro ticho
a taky pro prázdno
pro mrtvo
pro nic
pro to všechno zpívej!
Racek
Fouká, vítr fouká,
cuchá nám vlasy a do očí mi nafoukal prach.
Fouká, vítr fouká,
zvedl se asi, když racek svými křídly mách.
Odletěl kamsi a nikdo neví, kam.
Řekli jsme:“Ať si,“ stejně nedoletíš sám
tam, kam bys chtěl.
Fouká, vítr fouká,
tečou mi slzy, oči touží zbavit se prachu.
Fouká, vítr fouká,
mě, lásko mrzí, že svět je plný neřestí a strachu.
Možná, že už zítra dočkáme se deště.
Do příštího jitra přežijeme ještě,
plakat, lásko, není třeba.
Fouká, vítr fouká,
prosíme oba, aby nikdy nám nepřestal vát.
Fouká, vítr fouká,
netoužíš znova po tom, co Ti už nemůže dát.
Co bylo kdysi, nevrátí se zpět.
Slova se mísí v milióny vět
a přitom stačí jenom žít.
Fouká, vítr fouká,
Tvé srdce hřeje, i když jinak všechno kolem chladí.
Fouká, vítr fouká,
život se směje i na ty, co mají duši hadí.
Milovat svět a život za něj dát,
růžový květ a vítr slyšet hrát,
s láskou jít ke štěstí.
Fouká, vítr fouká,
cuchá nám vlasy a do očí mi nafoukal prach.
Fouká, vítr fouká,
zvedl se asi, když racek svými křídly mách.
Netoužíme po tom, skrýt se v stínu bytí.
Co je, lásko, na tom chtít pro věčné žití
vzlétnout na křídlech racka!?
Strach
Povídají o něm že prý vstává za soumraku
a potom se toulá nočním městem v černém saku.
Zůstává prý za tím mužem slabá vůně síry,
odnese si s sebou i ten zbytek tvojí víry.
Povídají, že když lidé projdou kolem něho
mohou si být jisti, že se stane něco zlého.
Prý už toho muže viděli snad skoro všude.
Co nám z této Země, co nám z našich lásek zbude?
Má rád malé děti a pak lidi bez domovů,
osamělé ženy, které touží začít znovu,
skvělé plány moudrých lidí, chudobu a stáří,
všechno, o čem sníš a co se nikdy nepodaří.
Možná, že dnes v noci zaklepe i u tvých dveří,
nic ti nepomůže, protože ty v něho věříš.
Překročí práh tvého domu, stane se tvým stínem,
už se můžeš jenom bát a vytloukat klín klínem.
Svítání
Svítání, svítání
vyhlédlo si moje vlasy k líbání.
A pak zpívání, ptačí zpívání
vytrhlo i Tebe, lásko, ze spaní.
Setkaly se moje oči s Tvojí tváří,
nekonečnost bytí a moudrost v ní září.
Mou ruku svíráš pevně ve své dlani,
Tvá láska, Tvůj dech a život mě chrání.
Svítání, svítání
nutilo nás oba, lásko, k zívání.
A pak líbání, líbání,
dalo nám hned zapomenout na spaní.
Do ucha mi šeptáš sladká slova,
ta, co jsi říkal včera, chci slyšet dnes znova.
Vše, co Ti chybí v očích, to má Tvá duše,
co na tom, že nevidíš, jak červená se růže.
Svítání, svítání
nás roztoužilo k milování bez ptaní.
Zpívání, ptačí zpívání,
půjčilo nám svoje křídla k lítání.
Jiní hledali by slova pro mou krásu,
pro něco, co jistě ztratí na svém jasu.
Slyším Tvé srdce hlasitě bušit,
bez pohledu na krásu dá se láska tušit.
Toulání, toulání
mojí duše ve Tvé duši bez ptaní.
To je lítání, lítání,
nejkrásnější věc, co je pod Sluncem k mání.
Vyprávěj mi, prosím, o Tvém snění,
o přáních, co dočkají se naplnění.
Nepláčeš, vždyť život ušetřil Tě smutku,
oddal ses lásce, lítání a skutku.
Lítání, lítání,
mojí lásky po Tvé lásce volání.
Vždyť svítání, svítání
je pro nás pro oba stejné jak stmívání.
Šanson
Valí se to na mě jako velká voda,
nevím, co s tím, nevím, kam jít.
Skončila se pro mě další epizoda,
chce to jen klid, chce to jen klid.
Mám za sebou jen několik let bez maminky,
přesto cítím, že jsem stará.
Život zvoní v mezičasech cinkylinky,
na čelo mi vrásky čmárá.
Desítky tváří a desítky jmen,
tisíce příběhů – stačí.
Můj život pláče, je unaven,
volím dnes samotu radši.
Toužím nemilovat, nechtít, nebýt chvilku,
netoužit a zapomenout
na město a na stromy a na postýlku,
použít klíč od vlastních pout.
Vím, že můžu na místě se kamenem stát,
zapřít tě a sebe taky.
Podminovat těch pár lásek, přátel i zrad,
sbalit si svý saky paky.
Mám svůj svět a svýho Boha, nebojím se,
přesto se tu dneska strachem třesu.
Živote, ty bído, ty prašivý pse,
ty víš, kolik, kolik ještě snesu.
Přesto ale neudělám, o čem zpívám,
pro co pláču, co je nadosah.
Vyzoufám se, vykřičím se, vynaskrývám,
nachystám se na další tah.
Prožiju si naplno to, co mi patří,
to, co je mé, milované.
Neumím to jinak, tak mi to natři,
těším se, až se to stane.
Netoužím já po svobodě od lásek svých,
věcí, citů, slov a rozkoší.
To vše jsem já a život můj by svoboden ztich,
zmizel, umřel, ale já chci žít.
Šlo děvčátko
Šlo děvčátko do kostela,
byla neděle,
neslo s sebou růženeček,
byla neděle.
Modlilo se k Svaté Panně
za celičký svět,
za mamičku, za tatíčka,
za celičký svět.
Prosím já Tě, Svatá Panno,
ochraň duši mou,
by ona Tebe nehněvala,
ochraň duši mou.
Bych zůstala celá čistá
svému milému,
pro kterého zrozená jsem,
svému milému.
Potkala tam před kostelem
hocha švarného,
nechceš-li ty mě za muže mít,
hocha švarného.
Nemohu já si tě vzíti,
švarný mládenče,
já už jsem zasnoubená,
švarný mládenče.
A kdopak je ten tvůj milý,
kde je jeho dům,
rád bych věděl, kdo ten šťastný,
kde je jeho dům.
Nebesa jsou jeho statek,
kostel ložnice,
pole naše kuchyň bude,
kostel ložnice.
Teď už vím kdo je tvůj milý,
tvůj milý je Král,
nemohu já víc Ti dáti,
tvůj milý je Král.
Vánoční
V ten den všichni čekali sněhovou nadílku,
v ten den všichni chtěli mít klid aspoň na chvilku.
V ten den všechno ustane, ztiší se, zavoní,
v ten den, v roce jediný, se nebesa nakloní.
I my dva jsme se těšili v tichu a v objetí na ten den,
na ten den.
V ten den měla obloha barvu jak z olova,
v ten den jsi mě poprvé opravdu miloval.
Ten den byl jak písek, jak trní, jak samota,
v ten den jsi měl popel a čerstvou krev na botách.
Nikdo z lidí si nezpíval, nehrál a netančil v ten den,
v ten den.
V ten den nám už nezbylo na chléb a na ryby,
v ten den jsme si prostřeli pro tři, no co kdyby.
V ten den kdosi zazvonil dvakrát a potřetí,
v ten den jsi měl ve tváři touhu a napětí.
A on za dveřmi tichý a smutný a znavený stál
v ten den.
V ten den si k nám ke stolu přisedl neznámý,
v ten den stále vyprávěl o světě nad námi,
v ten den taky o lidech, sám ale vzpřímeně,
v ten den o všech dveřích co zůstaly zavřené.
Potom odkudsi vytáhl ryby a víno a chléb
v ten den.
V ten den pak šel ke dveřím a řekl, že pospíchá,
v ten den náhle zmizel jak pára a do ticha,
v ten den jsme ho volali a pak znovu jsme seděli
v ten den u toho jídla a oba jsme věděli,
že nebyl to sen a že on je teď uprostřed nás,
v ten den.
Vítej
Vstoupil jsi mi do života,
už Tě nikdo nevymotá
z klubíčka mých vzpomínek a vlasů.
Tam, kde bydlí srdce-skála,
domov jsem Ti přichystala,
denně mohu laskat Tvoji krásu.
Vítej, lásko, provoněná
listím, dnes se zazelená
moje duše v Tvojí láskou nekonečnou.
Zazpíváme slunci, trávě,
a pak pošlem po Vltavě
trochu světla lidem touto bezednou tmou.
Život, to je velká voda,
vezme s sebou, co Ti podá,
připlaví Ti pláč a úsměv odnese dál.
Voda mi Tě, lásko, dala,
to, abych už neplakala,
abys, milý, v teplých dlaních srdce mi hřál.
Vítej…
Dám Tě světu,dám Tě lidem,
patříš jim, a pak se s klidem
ponořím tam, co mi srdce zpívá.
Do Tvých vlasů, do Tvých očí
zavrtám se, ať se točí,
ať si teče, teče voda živá.
Vítej…
Sinaj
Vleču se s tou bagáží,
co mě stála život celý.
Jen mě trochu zaráží,
že prý máme, co jsme chtěli.
Táhnu se s tím tmavou pouští,
důvěra mě neopouští.
Na konci té cesty je
ten, kdo miluje.
Vleču se s tou bagáží,
co mě stála život celý.
Určitě se otáži,
zda jsme správně rozuměli.
Na Sinaji žádná voda,
jenom velbloud ruku podá.
Přesto věřím, že tam je
ten, kdo miluje.
Vleču se s tou bagáží,
co mě stála život celý.
Cestu vám teď ukáži,
abyste to snazší měli.
Támhle za tou palmou v dáli,
tam, co ty tři kříže stály.
Opravdu tam jeden je,
ten, kdo miluje.
Hej, ty tam s tou bagáží,
slož to všechno sem k mým nohám.
Netrestám a nekáži,
míjím pochybení mnohá.
Ty jsi přišel z kraje světa,
pro spásu a zdravá léta.
Rád Ti to vše daruji,
vždyť Tě miluji.
Protanči
Protanči se mnou tuto noc,
noc bílou od Měsíce.
Protanči se mnou tuto noc,
líbej mé horké líce.
Protanči se mnou tento den,
ochutnej jeho žár i chlad.
Protanči se mnou tento den,
miluj mě a buď mlád.
Protanči se mnou tohle léto,
protanči se mnou do podzimu.
Protanči se mnou tohle léto,
horoucí, co stráví zimu.
Protanči se mnou tenhle život,
nešetři mě, já ještě můžu.
Protanči se mnou tenhle život,
budeš nejšťastnější z mužů.
Protanči!